Loterie života - díl 499

24. března 2011 v 15:58 | Megan |  Loterie života


V minulém díle se Jeffrey staral o Lilian, Madeleine se hádala s matkou a Sofie vyzvídala informace o hostech...


"Já ti tedy něco povím! A neříkej mi, že to nechceš slyšet!!" Pokračovala Madeleine ve svém vyčítavém monologu, "kdyby tady nebyl Perry, tak jsem dávno umřela! Tehdy po tom potratu! Ano! Po tom potratu! Byl to on, kdo mi pomáhal se s tím vyrovnat!!"
"Madeleine, mlč," prosila paní Andrews.
"Nebudu! Nebudu mlčet kvůli tomu, že ty to nechceš slyšet! Že nenávidíš Perryho a chceš, abych trpěla!!" Obviňovala Madeleine starou matku.
"Maddie,..." neměla sílu dceru mírnit a doufala, že někdo z vedlejšího pokoje přijde.
"Já ale nechci kvůli tobě trpět!! Už jsem si toho prožila dost! Sebrali jste mi lásku, vzali dítě, po maturitě jste mě poslali hnedka na druhý konec světa!!" Vylívala si veškerou zlobu, co se v ní nahromadila. "Zničili jste mě! A nejvíc za to můžeš ty! Protože táta mě pouštěl k Perrymu!"
"Nech toho, prosím," zašeptala paní Andrews.
"Vzpomínáš si na to? Vzpomínáš, když mě pustili z nemocnice? Už tam jsem nic celé dny nejedla!" Nebrala Madeleine ohled na matku, "pak jsem nejedla ani tady! A táta ti řekl, že mi domluvil pobyt u jedné kamarádky, abych přišla na jiné myšlenky. Byla jsem u Perryho! Byli jsme s Perrym spolu. Až on mě přemluvil, abych začala jíst. Bez něj bych umřela!!!"
"Madeleine! Mlč!" Sykla paní Andrews na dceru.
"A kdybyste mi do toho nezasahovali, tak teď jsem mohla být dávno vdaná!!" Začala vyčítat i fakt, že se s Perrym už nevezmou. "Byla bych vdaná, měla bych šťastnou rodinu! Ellie by měla tátu! A Perry by nežil s nějakou... nějakou jinou ženskou! Byl by se mnou a vychovával by svoje děti! A nemusel by každý měsíc poslouchat Lilianiny hysterické výjevy, protože se jí nepodařilo otěhotnět! Protože ona už je prostě na děti stará! A Perry chce mít děti! Chce mít velkou rodinu! A já taky! A teď už se vzít nemůžeme!"
"Mlč! Můžete se vzít," utrápeně se paní Andrews zadívala na Madeleine.
"Nemůžeme," vrtěla Madeleine hlavou.
"Můžete," namítla znovu.


Madeleine chtěla pokračovat ve výčitkách, najednou toho měla v záloze na matku tolik, byla připravená jí vyčíst i každou pizzu, kterou nesměla jíst, každou volnou chvíli, kdy nesměla zůstat sama doma, vyčetla by jí snad celý svůj život. Možná by jí i vynadala za tu "drzost," že ji vůbec porodila, že ji přivedla na svět a s láskou se o ni snažila starat, ovšem paní Andrews se najednou sesunula podél kuchyňské linky k zemi...


"Mami?!" Vyjekla Madeleine a rychle si klekla na zem k matce, aby se ji pokusila probrat, "mami! Mami! Mami! Mami, vnímáš mě??" Začala panikařit, "tati! Perry! Rychle, pojďte sem, máma zkolabovala!! Rychle!! Kde jste?!?! Mami...!!"
"Co se stalo??" Přiběhl Perry do kuchyně.
"Máma zkolabovala," plakala Madeleine, "já jsem ji zabila..."
"Brook!" Přidřepl si pan Andrews k manželce a lehkým poplácáváním po tváři ji zkoušel probrat.
"Já jsem ji zabila," opakovala Madeleine v slzách.
"Perry, zavolej rychle doktora!" Nařídil pan Andrews Perrymu, který byl jediný ještě racionálně smýšlející.
"Už volám," přikývl Perry s mobilem u ucha.
"Já jsem ji zabila, mami, řekni něco,..." držela Madeleine matku za ruku a uslzenýma očima sledovala, jak matka stěží reaguje.
"Mami, co se stalo?" Přišla i Eleanor.
"Ellie, běž si hrát," poručil pan Andrews vnučce, "běž si rozbalit ten velký dárek pod stromečkem!"
"Mami, proč pláčeš?" Přitiskla se Eleanor soucitně k Madeleine.
"Ellie, pojď sem," vzal Perry dcerku za ruku a odvedl ji opodál.
"Tati, udělej něco, prosím," rozbrečela se Madeleine ještě víc.
"Proč máma pláče?" Ptala se Eleanor Perryho.
"Počkej, telefonuju, pak ti to povím, jo?" Přerušil Perry na moment rozhovor s rychlou záchrannou službou.
"Mami..." svírala Madeleine v rukou matčinu ruku a najednou si vyčítala, jak se chovala.
"Madeleine, běž si sednout ke stolu!" Odvelel pan Andrews dceru pryč.
"Ne! Ne!" Odmítala Madeleine.
"Madeleine, pojď sem," popadl Perry mladou ženu za paži a silou ji přitáhl k sobě.
"Je to moje máma!!!" Okřikla Madeleine Perryho, načež se rozbrečela i Eleanor.
"Maddie, za chvíli tu bude sanitka, přestaň panikařit," držel Perry Madeleine vší silou.
"Perry, mě to bolí!" Upozornila ho na hrubost.
"Uklidni se! Podívej se, co děláš s Ellie," ukázal Perry na malou holčičku, která se držela Perryho nohy a plakala.
"Brook!" Oživoval pan Andrews manželku.
"Pusť mě!" Vzlykala Madeleine.
"Maddie, uklidni se," udržoval si Perry chladnou hlavu.
"Je to moje máma!" Neudržela Madeleine svoje emoce a volnou rukou vrazila Perrymu facku.
"Pojď sem," přivinul Perry k sobě Madeleine a pevně ji svýma silnýma rukama, až Madeleine mohla slyšet jeho klidný dech.
"Promiň," rozplakala se ještě víc. Věděla, že jedná bez sebekratšího rozmýšlení. A nyní litovala i té facky.
"Díky, Perry," pousmál se pan Andrews na Perryho, když viděl, jak se Perry snaží Madeleine uklidnit. Navenek sice byla hodně silná, uměla zvládat i ty nejhorší situace, ovšem ve chvíli, kdy toho už bylo moc, prožívala danou událost mnohonásobně...



"S Perrym stejně nikam nechodíme," svěsila koutky, "takže nemusím žádné účesy řešit. A v práci to z velké části zakryje límec košile. Tak co..."
"No a co se tedy mezi tebou a Perrym zase děje?" Byl rád, že se částečně vrátila k tématu.
"Nic," nechtěla se bavit o zrušených zásnubách.
"Jak to, že spolu nikam nechodíte?? Vždycky jste chodili!" Namítnul Jeffrey.
"Nechodili jsme a nechodíme," stála si Lilian za svým. "Občas jdeme na zmrzlinu, jinak poslední kulturní akce byl firemní večírek."
"Když jste byli tady ve Shetterfieldu, měli jste na sebe víc času," vzpomínal Jeffrey, jak občas Perry dělal náhradní společnost, když ani kluci s Lilian nechtěli nikam jít.
"Nevím," ušklíbla se maličko.
"Vzpomínám si, jak jsem musel tehdy odjet... eh... do Sydney?" Zaváhal nad tím, kam tehdy jel. "To je jedno, bral tě tehdy na... někam."
"Bral mě místo tebe," připomněla mu. "Ty pozvánky byly na tvoje jméno. Šel tam jako náhrada za tebe."
"Teď je taky jenom náhradou za mě?" Využil jejích slov ke slovnímu smeči.
"Heh,..." odfrkla Lilian s úsměvem pokřiveným do lehce znechuceného výrazu a lehounce zavrtěla hlavou. Nelíbilo se jí, že by Perryho měla nazývat náhradou.
"Hm?" Dodal Jeffrey důraz na svoji otázku.
"Co??" Přešla jeho dotíravou otázku.
"Lilian, ta moje nabídka..." pokrčil rameny.
"Jo, já vím, jestli někdy budu potřebovat rozptýlení, řeknu ti," usmála se mile. Jeffreyho nabídka jí přišla poněkud absurdní ale zároveň plná důvtipu.
"Ještě to bolí?" Vzal ji za ruku a dotknul se zraněného prstu.
"Je to dobré, jen je ten nehet trošku nesouměrný," okomentovala manikúru.
"Tak máš jeden nehet trošku kratší, to se stává," bagatelizoval Jeffrey záležitost.
"Mám tě ráda," vybavila si, jak ji ošetřoval.
"Já si stejně myslím svoje," zamrkal na ni.
"Mysli si, co chceš, říkej si, co chceš," neutralizovala téma.
"Já jen chci, abys byla šťastná," pohladil ji po vlasech, "vždycky jsem chtěl, abys byla šťastná. Možná..."
"Možná?" Nechápala, jestli jeho věta měla nějak pokračovat, nebo chtěl říci, že možná chtěl, aby možná byla šťastná.
"Nic, jen jsem se nějak hloupě zamyslel," nechtěl větu dokončit.
"Jak možná?" Hloubala nad tím ještě víc.
"Někdy ti to třeba řeknu," dále odmítal dokončení věty.
"Řekl jsi mi tolikrát, že mi to řekneš třeba někdy potom, už nikdy jsi mi to neřekl," povzdechla si.
"Tohle si pamatuji, řeknu ti to až zítra, jo?" Sliboval.
"Jestli ne, nadosmrti s tebou nepromluvím," vyhrožovala.
"Tak mi alespoň řekni, proč se s Perrym nebudete brát," poukázal Jeffrey na její pusté ruce.
"Budeme se brát," odporovala pyšně.
"Nemáš prstýnek," stiskl její ruku pevněji.
"Uvolnil se kamínek, dali jsme ho spravit," vymlouvala se Lilian.
"Takže Perry něco provedl? Pohádali jste se? Nebo zase pojede na nějakou misi?" Poznal, že mu lže.
"Nic se nestalo, jen nemám prstýnek, brát se budeme," trvala na svých lžích.
"Magistro Lilian Ailis MacFarlane, rozená Mancini," oslovil ji celým jménem i s titulem. Dělal to jen tehdy, když na ni chtěl zapůsobit autoritativně a trošku otcovsky. Vždycky byla jeho holčička. Ať už jí bylo pětadvacet či čtyřicet.
"Řekl, že nechce poznat moje rodiče," přiznala pravdu, "zatím..."
"Pamatuješ si na nás dva?" Prstem jí lehce kreslil na bok.
"No, je to sice dvacet let, ale pamatuji," přikývla.
"Byla jsi první a poslední dívka, jejíž rodiče jsem chtěl sám dobrovolně poznat," upřeně se jí zadíval do očí bez jediného mrknutí, "a taky jsem je poznal. Vzpomínáš, jak..."



Jak se vyvine pokračování?
Měla by Loterie života mít i přes 500 dílů??
Chcete pokračování?
 


Komentáře

1 Judi (bývalá Fantasy) | Web | 24. března 2011 v 18:06 | Reagovat

Na první otázku opravdu neumím odpovědět, ale na druhou říkám jasné: ANO!! :)) Těším se na další díl ;)

2 Terr | Web | 24. března 2011 v 21:29 | Reagovat

Jak se vyvine pokračování?
- Netuším, ale ráda se nechám překvapit!!!:-)
Měla by Loterie života mít i přes 500 dílů??
- Jo, určitě!!!

super dílek!!! honem rychle další!:-))

3 Megan | Web | 25. března 2011 v 23:47 | Reagovat

[2]:[1]: Děkuji, holky, jdu na to :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 
Stálí návštěvníci:Nariel, Silver Rose, Fantasy . Oblíbené odkazy: Valinka, Lowiska