Loterie života - díl 500

26. března 2011 v 0:00 | Megan |  Loterie života


Pokračování seriálu Loterie života - jubilejní 500. díl! Tak hezkou zábavu spolu se všemi postavami Loterie života přeje i zprostředkovatelka příběhu, Vaše Megan.


"Hm,..." prohlédl si Jeffrey Lilian, která k němu právě přišla, od hlavy k patě, "sluší ti to, jsi kočka."
"Děkuji," sklonila Lilian hlavu a začala se červenat.
"Jsi nádherná," obdivoval ji.

Lilian se uměla červenat a Jeffreyho tím plně okouzlovala. Byl z ní celý vedle. Každý její pohled, každé mrknutí, každý úsměv, sebemenší pohyb a dokonce i lehký vánek, který jí čechral dlouhé tmavé vlasy, ho přiváděly o zdravý rozum. Racionální myšlení, které si vždy zachovával, najednou bylo v ústraní a mluvilo za něj pouze jeho srdce. Byla tak něžná!
Bylo 14. února 1992, svátek všech zamilovaných, a Jeffrey na Lilian v parku čekal již o hodinu dříve, než se měli sejít. Tolik se na ni těšil. A o to víc se zaradoval, když k němu ta jeho ztělesněná bohyně oděná do lehkých červených šatů na ramínka přišla.

"Jsi tak krásná," držel ruku za zády a druhou se snažil udržovat v klidu. Měl veliké nutkání pohladit ji po tváři a potom ji políbit, ale věděl, že to nesmí. Jak sama Lilian řekla, znají se krátce. Sotva "pár" měsíců.
"Jeffrey,..." dívala se na něj se skloněnou hlavou přes řasy zvýrazněné obyčejnou řasenkou.
"Promiň, ani jsem tě nepozdravil," plácnul se volnou pravou rukou do čela a hned ji napřáhl k Lilian, "ahoj."
"Ahoj," potřásla mu Lilian rukou. Udivilo ji, že ji zdraví tak zdvořile.
"Kdyby byla zima, tak bych řekl, že máme evropské roční období, jak je mi horko," zavtipkoval.
"Ukaž, sundej si to sako," chtěla mu sundat z ramenou sako.
"Jsi přeci dáma, to se nesluší," zastavil ji letmým dotekem zápěstí.
"Nejsem dáma," smála se Lilian.
"Jsi dáma, a i kdybys nebyla, pro mě vždycky budeš," opět jí složil kompliment.
"Jeffrey, strašně se červenám," odvrátila svůj pohled bokem, aby se trošku ubránila rozpakům. "Pojď, posadíme se tam do stínu na lavičku."

Mlčky šli po trávníku, až došli k lavičce. Když se Lilian posadila na lavičku jako první podle etikety. Jeffrey si pak ale nesedl. Zůstal před ní stát a Lilian na něj jen fascinovaně hleděla.
"Už si můžeš sednout," zasmála se nervózně.
"Potkal jsem jednu krásku
a chovám k ní svoji lásku.
Mám před sebou krásnou slečnu,
teď si před ni na kolena klenku.
Slečnu krásnou jednu znám,
dárek pro ni malý mám."
Přednesl Jeffrey Lilian své verše, které složil během čekání a přesně jak říkal, tak dělal. Když odrecitoval verš, v němž si kleká, opravdu si před Lilian kleknul. Nakonec jí předal svůj dárek.
"To jsi složil sám?" Držela na klíně krabici a obdivovala verše.
"Pro tebe," přikývnul Jeffrey.
"Jsem úplně v rozpacích, posaď se tady, nekleč v té trávě, budeš mít zelená kolena," odváděla trošku řeč.
"Čistírna si s tím poradí, rozbal si to," pobízel ji.
"A to je jako pro mě?" Ujišťovala se nevěřícně.
"No, zvažoval jsem, že bych obdaroval i jinou slečnu, ale nepotkal jsem žádnou tak krásnou, jako jsi ty," zůstával klečet v trávě před Lilian.
"Tak děkuji," nesměle začala rozbalovat dárek.
"Doufám, že se ti bude líbit," zvědavě přihlížel rozbalování a čekal na reakce.
"Kolikrát je to balené?" Odložila Lilian víko čtvercové krabice o hraně podstavy třicet centimetrů.
"Neboj, to už jsou jen ozdobné papíry," zasmál se Jeffrey a prstem nadzdvihnul jeden list.
"Ty jenom utrácíš, vždyť mě ani neznáš," odhrnovala papíry, "nejdřív dárek k vánocům, k novému roku, k narozeninám,... slavíš i velikonoce?"
"Pro tebe oslavím třeba i Čínský Nový rok," zamrkal na ni.
"Jeffrey,..." zatajila Lilian dech při pohledu do krabice, v níž ležely složené černé saténové koktejlky. Přesně takové šaty viděla jednou za výlohou prestižního obchodu v nejdražší ulici Shetterfieldu, kudy s Jeffreym snad před měsícem procházeli, když šli od muzea. Na ty šaty se dívala pouze krátce, ale moc se jí líbily. Bohužel již od pohledu cena několikanásobně přesahovala její finanční možnosti.
"Jsou to ony?" Ujišťoval se, že koupil správně.
"Vždyť ty stály majlant!!" Dotýkala se prstem šifonového kanýrku, který lemoval výstřih.
"Průměrná cena kvalitního butiku s originálním oblečením," dělal, jako by to pro něj byla samozřejmost, ačkoliv ho ve skutečnosti cena šatů opravdu trošku zděsila. Očekával, že cena bude vysoká, pro nic za nic nemají v takových obchodech oblečení bez cenovek, ale takovou sumu nečekal. Nikdy do žádné ženy neinvestoval jednorázově tolik peněz! Natož do nějaké, která se s ním stýkala několik měsíců, ale přitom vztah udržovala pouze v kamarádské rovině.
Šaty sice byly drahé, dražší, než Jeffrey chtěl původně investovat, ale stále nedokázaly vyčíslit hodnotu, jakou pro něj Lilian měla. I když stále zůstávala kamarádkou.
"Já nevím, jestli je můžu přijmout," zahrnula je zpět papírem a zavřela víčkem krabici.
"Nemůžeš," přikyvoval Jeffrey.
"Nemůžu," souhlasila Lilian a posunula krabici po svých nohou k Jeffreymu.
"Nemůžeš, to je pravda," přisunul jí krabici něžně zpět, přičemž jí shrnutá sukně trošku poodhalila kolena, "ty je přijmout musíš."
"Jeffrey, já ti nemůžu dát takový dárek." Převázala krabici rozvázanou mašlí. "Tak drahý. Jsem jen obyčejná holka. Studentka, co si chodí přivydělávat jako porotce na různé soutěže. Beru si brigády, abych si občas mohla zajít na pizzu a koupit si nějaké tričko."
"Víš to, že mi tímhle říkáš jasné 'ne'?!" Sklopil smutně hlavu a hned nato ji opět zvedl a zadíval se Lilian do očí.
"Ne?" Nechápala význam.
"Chtěl jsem ti udělat radost," cítil se zklamaný z toho, že odmítá dar, "a ty mi teď řekneš, abych šel k šípku."
"Ne, nechci, abys šel k šípku!" Bránila svoje myšlenky a činy.
"Ale ano, tím, že jsi odmítla ten dárek, jsi odmítla i mě. Řekla jsi mi tím, že o mě nemáš sebemenší zájem," vysvětloval hlouběji význam.
"Já tě mám moc ráda, proč bych jinak chodila, kdybych tě neměla ráda??" Vrtěla hlavou a prameny vlasů jí z ramen padaly dopředu.
"Koupil jsem ty šaty pro tebe, chtěl jsem ti tím říci, jak moc pro mě znamenáš," lehce prsty poklepal na krabici.
"Jenže já ti takový dárek nemůžu nikdy oplatit, nemůžu jít a koupit ti dárek za tři sta, čtyři sta dolarů, já tolik peněz nemám," cítila se méněcenně.
"Ty mi dáváš ten nejhezčí a nejdražší dárek už tím, že tu se mnou jsi," vyznával jí city, "každá chvíle s tebou má pro mě nevyčíslitelnou hodnotu. A je mi jedno, že mi otec nadává kvůli pracovní docházce. Takže buď ty šaty přijmeš, nebo si je vezmu zpátky a odejdu. Odejdu tamtou cestou a už nikdy nepřijdu k vám před dům. Už tě jenom zdvořile pozdravím, když se potkáme."
"Já se cítím strašně trapně," začala hledat v kabelce a po chvilce vytáhla bílou krabičku převázanou červenou stuhou. "Já mám pro tebe jen takovou maličkost. Trošku jsem si hrála a... je to bezcenný dárek. Pokus něco vytvořit."
"Pro mě?" Oplatil jí nejistou otázku.
"Je to nic moc," dala mu dáreček.
"Tedy, to jsem úplně zvědavý, co to je!" Zvedl se ze země a posadil se vedle Lilian na lavičku.
"Nemám moc praxe," přihlížela rozbalování.
"Na konci bude nějaký šíleně malý vyskakovací čertík, ne?" Smál se Jeffrey, když v krabičce viděl další krabičku. Ovšem již od pohledu nebyla z papíru.
"Vážně to není nic moc," snižovala Lilian hodnotu ručně vyrobeného dárku.
"No tedy!" Odklopil Jeffrey víčko druhé červené krabičky a spatřil v ní malé bílé autíčko. "To jsi dělala sama???"
"Jo, ale nestojí to za řeč," vrtěla nad dárkem hlavou a viděla chyby, které malý model vůbec neměl.
"To je perník?" Prohlížel si autíčko v krabičce.
"Jo, ta červená krabička i to autíčko se dají sníst," přitakala, "krabička je z jedlého papíru."
"To je hustý!" Žasnul nad dovedností, "taková precizní cukrářská práce! To je dokonalý!"
"Potěšila jsem trošku?" Ujišťovala se v jeho radosti.
"Takový originální dárek jsem nikdy od nikoho nedostal! To je úplně,..." docházely mu nadšením slova. "To budu muset ukázat doma! Dá se to nějak uchovat? Navždy?"
"Když to autíčko z toho nerozbalíš, tak ti to možná i nějakou dobu vydrží," smála se radostí, "ale tu krabičku doporučuji sníst, ten jedlý papír je takový křehký."
"Úžasný! Úžasný! Moc šikovná holka! To svět snad ani neviděl," kochal se pohledem na autíčko.
"Jsem ráda, že jsem ti udělala radost," oddechla si Lilian.
"Když tě někam na něco dnes pozvu, budeme si s dárky rovni?" Zamrkal na ni, jestli dárek přijme.
"Nech to takhle," položila si na krabici s šaty ruce. "Děkuji moc."
"Do kdy musíš být doma?" Zadíval se na ni šibalsky.
"Asi klasicky, táta nic neříkal," zamyslela se Lilian, "mám se prý přijít alespoň ukázat, kdybych se chtěla zdržet."
"Takže jako obvykle," smál se Jeffrey dozoru, jaký Lilian má.
"Vlastně ano," začala se smát i Lilian.
"Tvého tátu chci jednou poznat," nedovedl si představit, jací rodiče na konci dvacátého století svoji dceru tak bedlivě hlídají.
"Třeba někdy,..." nechala myšlenku na seznamování s rodiči bokem.
"Strašně moc bych ti chtěl dát pusu," sledoval její smyslné rty a každé slovo, které přes ty rty prošlo.
"Pusu?" Divila se.


Dovolí Lilian Jeffreymu pusu?
A jak dál oslaví Valentýna?
Čtěte v příštím díle.
 


Anketa

LŽ - Líbí se ti pokračování v druhé polovině první tísícovky?

ANO!!! Těším se na nové díly
Ano, bylo to dobré
Ušlo to...

Komentáře

1 Terez | Web | 30. března 2011 v 19:43 | Reagovat

Dovolí Lilian Jeffreymu pusu?
- myslím si, že asi ano:-)
A jak dál oslaví Valentýna?
- netuším:-)

další dílek!!! šupito presto!:-D:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 
Stálí návštěvníci:Nariel, Silver Rose, Fantasy . Oblíbené odkazy: Valinka, Lowiska