V minulém díle Jeffrey a Lilian spolu piknikovali a později večer chtěl Jeffrey Lilian políbit...
"Nikdy jsem se nelíbala," přiznala rozpačitě.
"Políbil bych tě velmi něžně," ujišťoval ji o neopodstatněnosti jejího strachu.
"Můj první přítel na mě byl dost hrubý," povzdechla si Lilian.
"Bojíš se?" Cítil, jak se zachvěla vlivem nepříjemné vzpomínky.
"Bylo to nepříjemné, narval mi do pusy svůj jazyk a,..." odvrátila pohled stranou.
"Nebudu ti dávat francouzský polibek," obrátil si ji tváři k sobě. "Jen bych chtěl ochutnat chuť tvých rtů."
"Chuť mých rtů," zopakovala tichounce. Znělo jí to tak libozvučně, krásně.
"Ano, máš rty jako jahůdky a já bych je chtěl ochutnat v jednom malém polibku," přidal trošku poetična. "Ale nechám to na jindy, až budeš připravená."
"Připravená?" Váhavě se na něj podívala.
"Vidím na tobě, že ještě nejsi připravená, že mi tolik nedůvěřuješ," vysvětlil tiše.
"Věřím ti," souhlasila s polibkem.
"Věříš?" Nejistě se zeptal, "směl bych...?"
"Směl," maličko přikývla.
"Jenom se tě tak lehce něžně dotknu," popisoval jí svůj úmysl, aby se nebála, "nechci tě do ničeho nutit."
"Tak to zkusíme?" Těkala pohledem po jeho tváři.
"Uvolni se a zavři oči, bude se ti to tak víc líbit," radil jí.
"Dobře," zůstala zapřená rukama za zády s hlavou položenou v Jeffreyho dlani. Avšak oči nezavřela.
"Zavři oči," pohladil ji po tváři.
"Proč?" Zeptala se jako malá holka. Nechtěla zavírat oči, i když Jeffreymu věřila. Vždycky všechno chtěla vidět.
"To poznáš," zašeptal jí tajemně do ucha, "věř mi, zavři oči, neboj se."
"Věřím ti," zavřela oči a nejistě a maličko nervózně se pousmála.
"Pššt, neboj se," sjel ukazováčkem přes její čelo, nos a rty až po bradu.
"Nebojím," zhluboka vydechla.
Jeffrey ji chviličku ještě pozoroval, jestli nebude mít tendenci otevřít oči, ale celou dobu je měla zavřené. Tak se nad ní naklonil, sám také zavřel oči a lehce přitisknul svoje rty na její. Trošku si s jejími rty při krátkém romantickém polibku pohrál a potom ji raději nechal být, aby neudělal něco proti její vůli.
"To bylo krásné," pomalu snad po minutě a půl otevřela oči.
"Líbilo se ti to?" Ujišťoval se.
"Ano, bylo to moc krásné," zhluboka dýchala.
"Říkal jsem, že se ti to bude líbit," usmál se spokojeně.
"Bylo to strašně krásný," posadila se a z očí jí začaly stékat slzy.
"Copak?" Smutně jí otřel z tváře slzu.
"Nic," zavrtěla hlavou a hřbetem ruky si otřela i druhou tvář.
"Co se stalo? Udělal jsem něco špatně?" Cítil se provinile.
"Ne, ty nic, s tebou je mi tak krásně, všechno je krásný," brečela.
"Tak proč pláčeš?" Přitisknul si ji k sobě.
"Protože jsi na mě tak hodný," zavzlykala.
"Kvůli tomu pláčeš?" Zasmál se, protože mu to přišlo absurdní.
"Jsi na mě tak hodný," opakovala svá slova, "máš se mnou takovou trpělivost, i když víš, že to nikdy nikam nepovede."
"Hloupost," hladil ji po zádech.
"Já si tě nezasloužím," odtáhla se od něj a otočila se zády, aby neviděl, jak pláče.
"A co si zasloužíš?" Pohladil ji po rameni.
"Někoho, jako byl ten první kluk," popotahovala, "já si nezasloužím, aby na mě byl někdo hodný. Tolik hodný, jako jsi ty. Nejsem dobrý člověk."
"Ty jsi ale ťunťa," přisedl si k ní blíž a objal ji zezadu, "vždyť já tě mám strašně rád. Nechci tě ztratit. Nechci ti ani ublížit."
"Já nemám právo být s tak úžasným mužem, jako jsi ty," opřela se o něj.
"Proč bys to právo neměla mít?" Nechápal její myšlení.
"Protože,... protože,..." zakoktala se, "protože za mě jen zbytečně vyhazuješ peníze. Nejsem ani tvojí milenkou. Neumím to."
"Vždyť já to po tobě ani nechci," konejšil ji, "já jsem nesmírně šťastný, když s tebou jen jsem, když tě můžu vzít za ruku, dát ti pusu. Když jsi u mě spala, tak jsem se na tebe v noci díval. Seděl jsem na kraji postele a díval jsem se, jak krásně spíš. Byla jsi tak nevinná. A copak já můžu zneuctít něco tak krásného?"
"Stejně tě za chvíli přestanu bavit," pokoušela se potlačit svoje slzy. "Známe se pět měsíců a za tu dobu se mnou chodíš akorát někam ven. Nespíš se mnou."
"A ty bys chtěla, abych s tebou spal?" Zaváhal nad tím, jestli vyčítá sobě, nebo i jemu, že je neschopný zbavit ji předsudků.
"Promiň, ale já na to nemám," cítila strach ze sexu.
"Lilian, i kdybychom do konce života měli být jen kamarádi, pro mě to bude znamenat nesmírně mnoho!" Utěšoval ji pravdivými slovy. "Já nevím, jak to bereš ty, ale já jsem nad tím vším přemýšlel, když jsem se díval, jak spíš."
"Nad čím jsi přemýšlel?" Utřela si slzy a otočila se k němu.
"Říkal jsem si, že možná je to náš osud, víš? Abychom prostě zůstali jen kamarádi," zdůraznil kamarádství a objal ji. "Přitahuješ mě, miluji tě, to je pravda, ale na druhou stranu vím, že ty jsi víc než všechny ty ženy, co jsem měl, dohromady. A naše přátelství je možná víc, než kdybychom se milovali, než kdybychom byli milenci, rozumíš mi?"
"Jo," popotáhla slzy, které jí stekly do nosu.
"Kdesi jsem četl francouzské přísloví, to říká, že čas posiluje přátelství a zeslabuje lásku," citoval něžně do jejího ucha. "Ale přátelství i láska potřebují důvěru, tu nejhlubší a nejopravdovější. A já vím, že tohle mezi námi je. A kdybych tě ztratil, tak by mě to moc mrzelo. A když ztratíš opravdového přítele, je to, jako bys byla na loďce uprostřed moře a nechala by sis uplavat pádla."
"Cože??" Náhle se rozesmála a odtáhla se od něj.
"Co?" Začal se taky smát, ačkoliv nevěděl, čemu.
"Cože to s těmi pádly??" Smála se.
"Ztratit opravdového přítele je stejné, jako bys byla na moři a nechala by sis uplavat pádla," zopakoval citát.
"To je absurdní," začaly jí po tvářích téci slzy smíchu.
"Co je na tom absurdní," neubránil se nakažlivému smíchu.
"Kdo by si nechal na moři uplavat pádla?" Utírala si vesele slzy.
"Já bych třeba nechtěl, aby mi uplavaly pádla," pokrčil rameny a začal ve svém saku, které měl odložené na kraji deky, hledat kapesník.
"To je absurdní," nemohla ovládnout svůj smích, "nedovedu si představit, kdo by v dnešní době šel na moře v loďce z pár prken a ještě si nechal uplavat pádla."
"Ty jsi můj blázínek," přidal se v myšlenkách k její představě, "na, ať se můžeš vysmrkat."
"Děkuji," vzala si kapesník a vysmrkala se.
"Už je ti líp?" Byl rád, že se směje.
"Na moři a pádla," schovala si kapesník do mikiny, kterou měla s sebou, kdyby jí byla zima, "vrátím ti ho vypraný."
"V pořádku," přikývnul.
"Na moři a pádla," opakovala si, "v nějaké bárce..."
"Pojď ke mně," přitiskl ji znovu k sobě, "jsi úžasná."
"Tohle jen tak nezapomenu," klidnila svůj smích.
"Víš, proč jsem chtěl, abys zavřela prve oči? Když jsem tě líbal?" Zašeptal jí něžně do ucha.
"Ne, proč?" Zvědavě zbystřila.
"Víš, proč zamilovaní zavírají při líbání oči?" Položil jí další otázku.
"Ne, proč?" Budilo to v ní větší a větší zvědavost.
"Zavírají je, protože chtějí vidět srdcem," něžně ji pohladil po holém rameni.
"To je hezké," zamyslela se nad větou, "zavírají oči, aby viděli srdcem… na tom něco bude."
"Copak na tom bude?" Optal se se zájmem, "viděla jsi něco, když jsem tě políbil?"
"Bylo to hezké, moc hezké," přitiskla se k němu, "ale nedokážu přesně popsat, co jsem viděla."
"To nevadí, na to časem ještě přijdeš," ujistil ji, že nemusí nikam spěchat.
"Mám tě moc ráda, moc mi na tobě záleží," byla ráda, že ji pevně drží. Cítila se s ním v bezpečí.
"Taky tě mám moc rád," oplatil jí milá slova. "A raději budu tvým přítelem než milencem. Když budeme jen přátelé, nemůžeme se tolik odcizit. A budeme spolu moci být navždy."
"Je to zvláštní, že taková romantická slova říká muž," pousmála se.
"Říkám jen pravdu, ať to zní jakkoliv pohádkově," povzdechl si, "odvezu tě domů, jo? Už je dost pozdě."
"Dobře," souhlasila. "Na další schůzku se domluvíme třeba po telefonu."
"Anebo můžeš zase přijít do práce," zasmál se.
"Raději ne," zavrtěla hlavou, "už žádné další faux pas."
Kdy půjdou Jeffrey a Lilian na další schůzku?
A co setkání s Jeffreyho rodiči?
Čtěte v příštím díle.
1. No tak co nejdřív když bez sebe nemužou bejt
2. Každý rodič chce pro své dítě to nejlepší když uvidí že se mají doopravdy rádi, tak budou spokojení
Hezké
když na blog mi napiš
P.S. Nedala by jsi mi tvé icq? napsala sem to do reklam ale nějak neodepisuješ